PPČ 2008/02 Vlastním dvouletého zlatého retrívra, začali jsme trénovat agility, všechno mu docela jde, ale má velký strach z kladiny. Nepomohou ani oblíbené pamlsky, vůbec nechce na kladinu nastoupit. Myslíte, že se s tím dá něco dělat?

Kladina je jedna z prvních překážek, kterou s malým štěnětem nacvičujeme. Velký dospělý pes má své těžiště již vysoko a z toho pak mohou nastat problémy. Nicméně pokud budete trpělivá, jistě se podaří vašeho pejska na kladinu  navyknout. Rozhodně bychom neměli používat násilí, mohlo by se pak stát, že se pejsek bude v parkuru kladině vyhýbat. Musíme postupovat pomalu a přesvědčit jej, že kladina je velmi příjemná záležitost. Docílíme toho tak, že nejprve chodíme se psem na vodítku široké prkno (asi 40 cm) položené na zemi. Již v této fázi můžeme zároveň cvičit provedení zóny na konci, ubyde nám později spousta práce. Podle temperamentu svého pejska si určete, zda budete nacvičovat zónu sbíhanou či zastavovanou, pro pomalejší psy je vhodnější sbíhaná. Povelem např. „lávka“ povedete svého psa na vodítku přes prkno a na konci na povel „stůj“ (při zastavované) či na pamlsek s rukou u země, doplněný povelem např. „na“ (při sbíhané zóně) ukončíte cvik. Následuje odměna a  velká pochvala. Postupně budete prkno dávat více zešikma a jakmile ho bude pes bez problémů i v šikmé poloze sebejistě překonávat, zkusíte opravdovou kladinu. Zde bych ale doporučovala použít nižší základny, takže se výška kladiny pohybuje maximálně kolem třičtvrtě metru. Pokud pes seskočí, není to pro něj nepříjemný ani zdraví ohrožující zážitek a vy budete svému psovi lepší oporou. U menších plemen se osvědčilo po té, co již bravurně zvládají prkno na zemi, pejska přenést na sestupnou část kladiny, jen metr dva od konce kladiny. Pes tak záhy pozná, že seběhnutí je velmi snadné. Postupně se pejsek umísťuje výše a výše, až nakonec beze strachu překonává celou kladinu. Sebejisté překonávání nízké kladiny je zárukou pro bezproblémový přechod na závodní výšku. Každé překonání kladiny musí být zakončeno provedením zóny a velkou pochvalou. Tak docílíte radostného a ochotného překonávání překážky s příjemným očekáváním po správně provedené zóně.

  

  PPČ 2008/03 Trénujeme agility už druhým rokem a mého pejska to velmi baví. Na závodech se ale příliš těší na překážky a většinou se diskneme hned na začátku parkuru.

Pro velmi snaživé a temperametní psy bývá velkým problémem soustředit se na startu na svého psovoda. Bezhlavě vyrážejí na trať a že měli běžet jinudy zaregistrují až po hvizdu píšťalky rozhodčího. Zatímco s pomalejšími a méně živými typy pejsků vybíháme na trať vždy současně (čímž podpoříme jejich rychlejší běh), rychlí a nervózní psi vyžadují zcela jiný přístup. Nácvik klidného a pozorného startu cvičíme od počátku tréninkových lekcí, ale při trpělivosti a především důslednosti lze napravit i v minulosti získané špatné návyky. Pejska posadíme nebo položíme přiměřeně daleko od první překážky. Osobně preferuji polohu v sedě, ležící psi si totiž často zvyknou plazením se přibližovat  k překážce a výsledkem je pak podběhnutí neho shození laťky. Je na každém psovodovi, aby vypozoroval, jaká vzdálenost je pro jeho partnera nejvhodnější. Delší vzdálenost je výhodou, na první překážce má pak pes již větší rychlost. Psa necháme v odložení a dojdeme k první nebo i za první překážku. Zastavíme se, chvíli počkáme a pak vydáme jasný povel ke startu, psa přitom stále sledujeme očima. Pokud se pes zvedne dříve než zavelíme, či dokonce překážku skočí, vrátíme ho na původní místo. Jakmile pes vybíhá až na náš pokyn, následuje pochvala a odměna za provedený cvik, mnohdy je nejúčinnější odměnou pokračování v kurzu trati. Postupně prodlužujeme dobu odložení tak, že můžeme dojít až za druhou nebo i k třetí překážce. Psa ale nenecháváme sedět na startu zbytečně dlouho, příliš bychom ho stresovali. U velmi těžkých případů můžeme začít s nácvikem tak, že psa posadíme k první překážce zády, poodejdeme stranou od parkuru a po správně provedeném odložení se k němu vrátíme a pochválíme. Postupně budeme měnit úhel jeho těla, až bude odložen čelem k překážce, stále však odcházíme směrem od parkuru. Teprve až  vydrží i v této poloze v klidu vyčkat našeho příchodu, vykročíme směrem k první překážce. Start až na náš pokyn je nezbytně důležité důsledně dodržovat také na závodech. Musíme se připravit na možnost, že se budeme muset i sami diskvalifikovat tím, že svého předčasně odstartovaného psa vrátíme na místo, kde byl odložen. Vynaložené úsilí se ale rozhodně vyplatí. Mnohdy si možností dojít dále do parkuru zajistíme kromě lepší pozornosti psa, také snadné řešení případné složité sekvence na trati.  

PPČ 2008/04 Máme doma dvouměsíční štěně, se kterým chceme cvičit agility. Kdy budeme moci začít?

Odpověď na otázku, kdy je ta správná doba začít se štěnětem trénovat agility není až tak úplně jednoznačná. Faktorů, které musíme zohlednit, je celá řada. Jednou z nezbytných podmínek pro začátek výcviku je dobrý vztah štěněte k páníčkovi a zvládnutí základních povelů. Nelze dost dobře trénovat prvky agility a pohyb mezi překážkami s pejskem, který se o svého majitele nezajímá, nereaguje na přivolání, či nezvládá, alespoň krátce, povel sedni a  zůstaň.  Těchto pár dovedností je štěně schopno se naučit většinou kolem 3. či 4. měsíce věku, záleží na volbě plemene, zkušenostech psovoda a času, který je štěněti věnován. Při prvních návštěvách cvičiště pak víceméně jen dále upevňujeme naučené cviky a se štěnětem si hrajeme v přítomností jiných psů, čímž upevňujeme jeho vazbu na svou osobu. S opravdovým začátkem agilitního výcviku můžeme počítat přibližně po 4. měsíci věku. Štěně by mělo být ale připraveno jak po stránce psychické, tak i fyzické. Nebezpečí přetížení mladých zvířat je velké, opatrní musíme být i u společenských plemen, které často jejich majitelé venčí jen krátkými, několikaminutovými procházkami v okolí svého bydliště. Takové štěně nemá dostatečně osvalený pohybový aparát a agilitní parkur není vhodné místo k získávání kondice. Při frekvenci cvičení několik minut jednou až dvakrát týdně jí ani nelze dosáhnout. Je proto nutné zajistit svému štěněti denně přiměřený pravidelný pohyb, který připraví jeho organismus pro začátek výcviku. Zkušený instruktor je nezbytnou zárukou správného dávkování krátkých cvičebních lekcí, vždy končíme s agility podstatně dříve, než se u štěněte projeví psychická či fyzická únava. V poslední době se šíří názor, že pro mladé psy do jednoho roku věku, je trénink agility zcela nevhodný. Zastánci této myšlenky hovoří o budoucích zdravotních problémech a přílišné psychické zátěži psů. Podobná názorová vlna proběhla v minulosti také v sousedním Polsku. Mé osobní zkušenosti jsou ale jiné. Podle mého názoru trénink v rozumné míře nemůže mladému organismu uškodit. Naopak, postupně a nenásilně ho připraví na jeho agilitní budoucnost. Udrží tělo psa ohebné a pružné a přizpůsobí ho speciálním požadavkům agilitního běhu. Problémem však bývá určení správné hranice zátěže, protože pod tréninkem agility si různí lidé představují různé věci. Správně dávkovaná, přiměřená zátěž pohybového aparátu působí příznivě na vývoj kloubů, zpevnění šlach a nárůst svalů, které bude náš pejsek pro běh parkurem potřebovat. Štěně není ještě příliš rychlé a vzhledem k malým tělesným rozměrům jsou pro něj překážky v pohodlné velikosti, což se týká především tunelů, kladiny a slalomu. V předpubertálním období se navíc štěňata ochotně a ráda učí. Jejich pozornost ještě nebývá tak rozptýlena, jako tomu bývá v pozdějším věku a tak si zcela přirozeně zvyknou sledovat pohyb svého psovoda  a lehce se naučí základním dovednostem mezi překážkami. V budoucnosti pak nejsou nutná mnohačetná opakování, při nichž je pohybový aparát dospělého a na tento druh zátěže nevybaveného psa zbytečně namáhán. Psychickému přetížení štěněte se vyhneme, bude-li výcvik  probíhat ve velmi krátkých lekcích formou hry a častých odměn. Nezbytným doplňkem agilitnímu sportu je po celý život psa dostatek volného pohybu v přírodním terénu. Agility je mladý sport a stále se vyvíjí. Vznikají nové metody nácviku překážek a také různé názorové a myšlenkové proudy. Záleží na vás, co vás osloví a jakou metodu budete považovat za nejvhodnější právě pro vás a vašeho psího kamaráda. 

PPČ 2008/05 Agility cvičím se svým psem už více než rok. Od té doby, co jsme mu zvedli překážky na plnou výšku, ale shazuje laťky. Vlastně shazoval už předtím, ale teď ještě mnohem častěji. Dá se to nějak odnaučit?

Shazování latěk je problém, se kterým se potýká velmi mnoho agilitních týmů. Obecně se dá říci, že mezi psy najdeme od přírody dobré skokany a bohužel také ty špatné, kteří mají trvalé problémy s bezchybným zvládáním skokových překážek. Důvodů, proč pes shazuje je opravdu mnoho. Vyloučíme-li možné zdravotní problémy, pak příčinou může být tělesná stavba psa, přílišný temperament, zbrklost, malá citlivost a v neposlední řadě také špatně vedený výcvik. Ať už je příčina shazování latěk jakákoli, lze cíleným tréninkem do jisté míry navodit zlepšení situace.
První věcí, kterou můžeme udělat, je systematicky pracovat na zlepšení fyzické kondice našeho psa. Dlouhé procházky, běh vedle kola a také provádění cviků, posilující svaly zadních kočetin, jsou dobrou přípravou pro vlastní skákání. Je-li náš pes příliš temperamentní, musíme této skutečnosti přizpůsobit svůj pohyb na parkuru. Prudké pohyby psovoda či slovní povel vydaný ve fázi letu psa nad překážkou, mají zcela jasný vliv na shození laťky. Pes také velmi často skočí ploše poté, když vybíhá z tunelu a vidí svého psovoda daleko před sebou. Nervózní, hlasité a emočně silně zabarvené slovní povely nejsou pro psa „slabých nervů“ vůbec vhodné. Naopak  klidné, promyšlené vedení, může opravdu výrazně pomoci k lepšímu výkonu. S nadměrnou horlivostí většinou úzce souvisí také zbrklost a menší citlivost k sobě samému. Takoví psi nedbají bolestivých klepnutí o laťku, pád z kladiny či do překážky je nijak nepoznamená a do obdobné situace se vrhají stejně bezhlavě. Mnohdy je příčinou shazování nesprávně vedený výcvik. V poslední době se rozšiřuje názor, že pokud začneme se psem skákat nižší překážky, naučí se špatný styl skoku. Styl skoku je psovi však vrozený, nicméně ovlivnit ho nežádoucím způsobem můžeme, pokud budeme od počátku vést výcvik chybně. To se týká především balónků házených za odměnu do výšky, pes se pak již nad skokem rozhlíží, odkud hračka přiletí, zvedá hlavu a tím zákonitě nesprávně prohýbá hřbet. Pro zlepšení skokových vlastností je velmi vhodné překonávání skokových řad, kdy jsou překážky rozdílné výšky a šířky umístěné v různých vzdálenostech od sebe. Pes se musí na provedení skoku více soustředit a naučí se mezi jednotlivými překážkami lépe pracovat se svým tělem. Mnozí psovodi v tréninku skáčí se svými psy na laťkách umístěných o něco výše, na závodech pak může být takovýto návyk výhodou.
Jednou z možností, proč psi shazují, je skutečnost, že jim psovod nevysvětlil, že shození laťky je nežádoucí. Zatímco lidé poměrně pečlivě opravují chyby ve slalomu či na zónách, shozenou laťku nechají bez povšimnutí a mnohdy psa za takto provedený skok i pochválí. Dobré skokany, kteří z důvodu nehody občas nějakou laťku shodí, není potřeba nijak zvlášť na jejich chybu upozorňovat. Pro chronické shazovače by ale měla platit jiná pravidla. Shození laťky by mělo být důvodem k přerušení běhu. Psovod by měl vyjádřit svou nespokojenost s výkonem psa a podle jeho povahy a temperamentu zvolit další postup. Buďto se psem skok opravit a na chvíli ho nechat v odložení nebo provést znova celou sekvenci. Druhá varianta není příliš vhodná pro velmi temperamentní typy psů. Pro ně je delší setrvání na trati dostatečnou odměnou a jejich snaha o čistý výkon tak nebude nijak výrazná. 

 

PPČ 2008/06 Mého čtyřletého pejska agility příliš nebaví. Umí všechny překážky, parkur dokáže zaběhnout čistě, ale běží pomalu, jsem pořád před ním. Někdy se na parkuru i zastaví a nechce běžet dál. Dá se s tím něco dělat?
Stejně jako se lišíme my lidé a každého z nás baví něco jiného, stejné rozdíly se vyskytují i ve světě psů. A často ani  určitá rasa nebo původ nezaručí budoucí dobré pracovní vlastnosti psa. I sportovně velmi úspěšní rodiče mohou zplodit potomka, kterému pohyb nic neříká…
Při výběru štěněte pro agility je tedy zapotřebí věnovat velkou pozornost vrozenému temperamentu. Příčina pomalejšího projevu psa na parkuru však nemusí být dána jen jeho charakterem. Může to být důsledek nesprávně vedeného výcviku, přetěžování, nedostatečně kvalitní vztah páníčka a jeho psa, přílišné rozladění majitele v případně omylu na trati. Někteří lidé mají na parkuru trému, zdráhají se dát průchod svým radostným emocím a na trati jsou příliš komisní. Výsledkem pak mohou být opatrné, nejisté výkony jejich psa. Nevím, zda je tvůj pejsek od přírody pohodlnější typ a nebo se stala chyba někde během výcviku. Nicméně je hodně možností, jak jeho nadšení pro agility zlepšit. Chceš-li, aby radostně běhal a s chutí překonával překážky, musí být tvůj partner v dobré sportovní kondici. Především nesmí mít nadváhu, pokud je tvůj pes poněkud „silnější v bocích“ je nutné mu předepsat dietu. Zlepšení kondice dosáhneš, budeš-li se svým psem trávit hodně času na procházkách, velmi vhodný je rozumně dávkovaný pohyb u kola, aportování. Dále je zapotřebí zapracovat na zlepšení vzájemného vztahu mezi tebou a tvým pejskem. Snaž se, aby veškeré příjemnosti života, kterých si pes užívá, pocházely od tebe. Hodně se mu věnuj, krm ho, kupuj mu neodolatelné dobrůtky, běhejte spolu, přetahujte se, hrajte si na honěnou. Téměř všichni psi tuhle zábavu zbožňují a i ze starších rozumných zvířat se hrou na honěnou stávají rozverní veselí psíci. Utíkej, kličkuj, směj se, povzbuzuj, rozhazuj rukama, raduj se. Uvidíš, jak moc tím svého pejska potěšíš. Hru na honěnou obměňuj, například využij pomoci asistenta, který tvého pejska podrží. Utíkej směrem od psa, volej a lákej ho, aby tě následoval. Pomocník psa drží a povzbuzuje, a teprve po chvíli pustí za tebou. Jakmile tě tvůj pejsek dohoní, následuje velká odměna. Jestliže svůj radostný způsob pohybu převedeš mezi agilitní překážky, bude tvůj čtyřnohý partner určitě více zapálen pro věc. Nepožaduj po něm složité věci, běhejte jen jednoduché kombinace s tvým velkým nasazením. Pejskovi příliš neutíkej, poskakuj vedle něj a do svého pohybu vlož spoustu energie. Radostně ho povzbuzuj, použij stejná slova jako při oblíbené hře na honěnou. Po každé sekvenci svého partnera odměň, jako kdyby vyhrál mistrovskou soutěž. A raduj se, dej všemi možnými způsoby najevo, jak moc tě tvůj pejsek potěšil. Naši psi jsou mistři v odhadování našich nálad a myšlenek. Velmi dobře poznají přetvařování. I když se psovod ovládá a navenek nijak nedává znát své rozladění z nepříliš vydařeného výkonu svého psa, neomylně poznají, že jejich páníček je smutný, že zklamali. Pokud je pejsek citlivější povahy, časem usoudí, že bude lepší běžet tratí pomalu a rozvážně a nebo se raději agility vyhnout úplně, aby k takovým situacím nedocházelo. Ráda sleduji, jak běhají naši polští agilitní kolegové. Jsou pro mne velkým vzorem. Z páníčků vyzařuje opravdové nadšení a radost (a to bez ohledu na množství případných chyb na trati) a z jejich pejsků naprostá euforie. Psi nejrůznějších plemen i těch, která jsou obecně považována za nepříliš sportovní, podávají na tratích neuvěřitelné výkony. Věřím, že i tobě se podaří najít se svým pejskem v agility především radost ze společného pohybu a že překonávání nástrah tratí bude pro vás oba příjemnou zábavou. 
PPČ 2008/07 Chtěla jsem se zeptat, jestli se mohou háravé feny zúčastnit závodů agility?
Ve většině kynologických disciplín je start takové feny vyloučen, např. ve sportovním výcviku či na výstavách. Agility je jeden z opravdu mála kynologických sportů, kde je háravým fenám umožněno se závodů zúčastnit. Pokud máme háravou fenku, je naší povinností oznámit tuto skutečnost při prezenci. Pořadatelé obvykle zařadí fenku na konec startovní listiny. Fenka se při startu umístí na podložku, která se po odstartování odstraní, tak aby se co nejvíce omezily známky přítomnosti háravky na trati. Tuto podložku zajišťuje pořadatel, není nutné si ji na závody vozit sebou. U háravé fenky bychom měli počítat s možnou náladovostí a někdy i pomalejšími reakcemi na naše povely. Vzhledem k tomu, že taková fenka je pro psy velmi rozptylujícím elementem, měli bychom se chovat k ostatním závodníkům ve smyslu fair play, tedy s maximální ohleduplností. Svou fenku umístit v přepravce stranou od ostatních startujících, venčit jen krátce a pokud možno bokem od jiných psů. Když už dojde k setkání se psy, okamžitě upozornit jejich majitele, že se naše fenka hárá a především se přiliš dlouho nezdržovat v prostorách startu. Bohužel, často se stává, že majitelé háravek nedodržují ani jedno z výše uvedených pravidel a mnohým závodním týmům tak způsobují nemalé problémy. Nezřídka umístí přepravku s háravou fenou i do těsné blízkosti vytyčeného parkuru! Agility sice psy většinou baví natolik, že mezi překážkami na voňavé slečny v okolí zapomenou, jsou ale i výjimky, které přítomnost háravek nesou opravdu těžce. Zvláště psi loveckých plemen a také krycí psi mívají v jejich přítomnosti velké potíže soustředit se na cokoli jiného. Pro psy s mimořádně vyvinutým sexuálním pudem může setkání s háravkou pro ten den znamenat naprostý konec spolupráce se svým psovodem. Protože s háravkami se na závodech setkáváme takřka neustále, nezřídka pak bývá kastrace takového psa jediným možným řešením pro jeho další setrvání ve sportovním dění. Naštěstí takových jedinců není příliš mnoho a pokud se majitel háravé fenky chová k ostatním závodníkům opravdu ohleduplně,  nemusí k problémům se psy na závodech vůbec docházet.  
PPČ 2008/08 Má osmiletá dcera začala docházet na cvičiště agility s naším pětiletým křížencem. Bohužel pejska běhání příliš nebaví a tak uvažujeme o koupi nového psa. Líbí se nám border collie, slyšeli jsme ale, že toto plemeno není pro děti příliš vhodné...
Border collie jsou v poslední době hodně populární a získávají si stále více příznivců. Tito psi jsou mimořádně inteligentní, temperamentní, vnímaví a na svém páníčkovi doslova visí očima. Jejich původním posláním je pasení ovcí.  Celodenní práce u stáda je velmi namáhavá a proto jsou borderky plemenem opravdu mimořádně vytrvalým a houževnatým. Existuje-li v psí říši workoholismus, pak většina border collií s touto vlastností přichází na svět. Pokud nevlastníte stádo ovcí, není právě jednoduché takového psa dostečně zaměstnat. Majitel musí být velmi aktivní a opravdu nápaditý člověk, aby byla jeho border collie spokojená a pracovně vytížená. Nudící se borderka je skutečně nešťastné zvíře, časem se u ní mohou projevit sklony k ničení či dokonce sebepoškozování. Borderky také potřebují důslednou výchovu, jinak se velmi rychle naučí různé lumpárny a jsou v tomto směru vyjímečně vynalézavé. Zvládnout je na parkuru vyžaduje hodně trpělivé práce a precizní koordinaci pohybu jejich psovoda, což je pro děti většinou obtížné. Osobně se domnívám, že tito psí specialisté na práci opravdu nejsou vhodným partnerem pro tak malé dítě. Jestliže selhaly všechny možnosti zvýšit motivaci vašeho pejska k agility a jste opravdu pevně rozhodnuti pořídit do rodiny nové štěně, doporučila bych dceři vybrat  raději psa menší velikosti, v agility jsou velmi úspěšní například pudlíci nebo kavalíři. Obě tyto rasy patří ke společenským plemenům a jsou také velmi inteligentní, poslušné a snadno cvičitelné. V agility dosahují výborných výsledků a pokud by se snad stalo, že by se zájem dítěte časem přesunul jiným směrem, prožijí tito psi spokojený život i jako rodinní společníci, bez velkých nároků na intenzivní a pravidelné zaměstnání. 
 
PPČ 2008/09 Se svým štěnětem cvičím agility už půl roku. Docela mu to jde, uvažuji, že ho přihlásím na nějaké neoficiální závody. Jak takové závody probíhají a v čem se liší od oficiálních?

Na oficiální závody je delegován rozhodčí Klubu agility ČR a ten je zárukou dodržování Řádu agility a Soutěžního řádu KA ČR. Neoficiální závody nejsou pořádány pod hlavičkou této organizace, výše zmíněné řády tedy dodržovány nemusí být. V praxi to znamená, že na těchto akcích startují i psi mladší 18 měsíců, na programu nejsou a ani nemohou být zkoušky, v jednom dni se běží libovolný počet běhů a rozhodčí, což bývá mnohdy zároveň i autor parkuru, je většinou zástupce pořádající organizace. Pokud uvažujete o účasti na neoficiálních závodech, je opravdu velmi vhodné zvolit pořadatele, o němž víte, že má k dispozici standardní sadu agilitních překážek a že jeho zkušenosti se stavbou tratí a posuzováním jsou dostačně prověřeny v praxi. Pro účast je nutné, abyste s pejskem již plně ovládali základní agilitní dovednosti. Většinou sice ve štěněcích tratích není slalom a mnohdy ani zónové překážky, nicméně předčasnou účastí na závodech se dá opravdu hodně pokazit. Nejednou jsem byla svědkem, že se např. do tunelového závodu přihlásily týmy, které dosud důkladně nezvládly nácvik této překážky ani v domácím prostředí. Pokud psovod nezvládne tlak ze  závodního prostředí a znervózní z ubíhajícího času, je problém na světě. Výsledkem pak bývá nechápající, znechucené štěně, bránící se překážku překonat a naprosto odmítající jakoukoli spolupráci se svým psovodem. Každá taková negativní zkušenost je ve výcviku velkým krokem zpět, pro citlivější povahy může znamenat i trvalou zátěž do budoucnosti. Pokud neoficiální závody, pak spíše pro zkušené psovody, kteří již vědí, že v tomto soutěžení rozhodně nejde o vítězství a svou účast berou jako běžný trénink, jen v jiném prostředí. Případné chyby svého psa stejně jako doma opraví, i když to znamená ztrátu šance na umístění. Zkušený psovod také pozná, zda trať odpovídá běžnému agilitnímu standardu a zda není pro jeho psa příliš obtížná. V opačném případě se vyplatí si start odpustit a vyhnout se tak možným problémům, eventuelně i zranění svého psa.

PPČ 2008/10 Agility cvičíme několik měsíců a největším problémem je, že můj pes pořád štěká. Nevím proč to dělá, doma když si hrajeme, tak tolik neštěká. Ale na parkuru místo toho aby běžel, stojí a štěká na mě...
Štěkáním se projevují především temperamentní, snadno vzrušiví psi. Právě takoví jsou pro výcvik agility velmi vhodnými adepty, protože je tento sport zpravidla opravdu baví. Pro běh nadmíru zapálení psi často svou netrpělivost a také nespokojenost projevují štěkáním. Pokud se pes zastavuje na trati a štěká na svého psovoda, bývá to nejčastěji proto, že povelům svého lidského partnera nerozumí a neví, co má v dané chvíli dělat. Zřejmě je i tvůj pes zmatený a nechápe, co od něj vyžaduješ a štěkáním se to snaží dát najevo. Zkus se důkladně zamyslet nad svým vedením. Popřemýšlej, co svým tělem pejskovi na trati říkáš a jestli mu mohou být tvé povely srozumitelné. Příčinou může být také přílišné uspěchání výcviku, možnost, že jednotlivé prvky ještě pejsek nemá dobře upevněny a procvičeny. V takovém případě se vraťte ve výcviku o něco zpátky, začněte běhat jednoduché jasné kombinace, eventuelně znova popracujte na hladkém překonávání jednotlivých překážek z těch nejrůznějších směrů. Před každou sekvencí věnuj hodně času detailnímu průzkumu tratě a pečlivě si natrénuj své precizní vedení. Svého pejska si představuj vedle sebe a říkej si nahlas povely, které mu budeš dávat, až poběžíte spolu. Pokud dojde k nedorozumění, například pes odmítne vběhnout do tunelu či překonat překážku, příliš svého psa neznervózňuj a dlouho neotálej s opravou. Pejska nech chybu opravit, hodně ho pochval a pak si zaběhněte celou sekvenci znovu. Velmi důležité je dodržovat plynulé, srozumitelné a promyšlené vedení. Jakmile bude pes o směru trati od tebe dobře informován, nebude mít pro zastavování a přílišné štěkání důvod.

PPČ 2008/11 Chci se svým pejskem zkusit výcvik agility. Je to středně velký kříženec, jak vysoké překážky bude muset skákat?
Podle Řádu agility České republiky a kohoutkové výšky psa se určují tři velikostní kategorie: Small - psi s kohoutkovou výškou 34,99 cm včetně, Medium - výška psa od 35 cm do 42,99 cm včetně a Large - psi dosahující kohoutkové výšky od 43 cm včetně. Překážky jsou pro velikost Small vysoké 30 cm, pro Medium 40 cm a Large 60 cm. Pro všechny varianty je povolená odchylka +/- 5 cm. Na prvních oficiálních závodech změří rozhodčí výšku vašeho psa, zapíše ji do Žádosti o výkonnostní průkaz a tím určí, do jaké kategorie bude zařazen. Pro přípravu psa je však nezbytné trénovat na správné výšce překážek, bude tedy dobré svého pejska změřit doma. Psa postavte bokem ke zdi tak, aby všechny jeho nohy směřovaly kolmo k zemi, vezměte pevnou hůlku, přiložte ji psovi na kohoutek a snažte se ji udržet v kolmém směru ke zdi. Kohoutek je místo na zádech, kde se protíná pomyslná spojnice mezi vrchním hřebenem obou lopatek a páteří. Na zdi změřte hůlkou označenou hodnotu a dle výše uvedených informací budete mít představu, v jaké kategorii bude váš pes startovat. Naměříte-li hodnotu hraniční, pak doporučuji navštívit agilitní závody a požádat rozhodčího o přeměření vašeho psa. Pokud i on dojde ke stejnému závěru (naměří od 33 do 37 cm nebo od 41 do 45 cm včetně), pak je lépe trénovat na překážkách vyšší kategorie. Pro konečné určení kategorie jsou na svých prvních závodech hraniční psi přeměřování dvakrát dvěma různými rozhodčími. Pokud se shodnou ve výsledku, je pes zařazen do příslušné kategorie. Není-li pes změřen do stejné velikostní kategorie, musí být přeměřen ještě třetím rozhodčím. Do okamžiku podání žádosti o vydání výkonnostního průkazu startuje pes v té velikostní kategorii, do které byl aktuálně naměřen před závodem. Veškeré informace o zařazování psů do velikostních kategorií a další pravidla najdete na stránkách Klubu agility České republiky www.klubagility.cz.
PPČ 2008/12 Na cvičáku můj pejsek běhá docela rychle a s chutí. Na závodech je ale o mnoho pomalejší, stále máme trestné body za čas...
Psi jsou velmi citliví na změnu naší nálady, okamžitě poznají, jestliže se jejich páníček cítí nejistý a v nepohodě. Mnoho závodníků má na závodech v počátcích své agilitní kariéry velkou trému. Snaha podat co nejlepší výkon je svazuje a při soutěžním běhu se chovají jinak, než je jejich pejsek z tréninků zvyklý. Povely jsou opatrné anebo příliš důrazné, vedení není až tak jednoznačné a když se něco nepovede, je páníček mnohdy zklamaný a smutný. To všechno pes velmi silně prožívá. Jelikož i on se snaží podat co nejlepší výkon a potěšit tak svého lidského partnera, může dojít k závěru, že je lepší na závodech příliš neriskovat. A tak raději běží pomaleji a správnost povelů si důkladně prověřuje. Jenže agility jsou svou podstatou trošku jiné, než mnohé jiné sporty. Mnohem větší cenu než čistý opatrný běh, má živelný radostný projev dvojice a k jejich dokonalé spokojenosti rozhodně patří i nějaké to riskování a odvážný kousek na trati. Samozřejmě se to občas nepovede a tým skončí s diskvalifikací, to ale není žádné velké neštěstí a důvod ke zklamání. Vždyť každý závodní den nabízí hned tři šance na podařený výkon a příští týden nejspíš budou další závody a právě tam může štěstí přát a podaří se zaběhnout skvělý běh. K tomuto poznání dříve nebo později dojde téměř každý závodník. Zkuste si před startem se svým pejskem promluvit o tom, že tyhle závody se od vašich tréninků zase tolik neliší, že to zvládnete stejně snadno jako doma a nestarejte se předem o výsledek. I když se vám to možná nepovede napoprvé, vytrvejte ve svém novém pohledu na soutěžní dění a uvidíte, že brzy dojde ke zlepšení situace.