Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/12


Agility je velmi mladý sport, jeho počátky se datují od roku 1978. Historické prameny uvádí, že poprvé bylo agility předvedeno světu v Anglii na Cruftově výstavě psů jako zpestření programu, není však úplně jisté, zda toto byl skutečný důvod, proč agility vzniklo. Některé zdroje totiž říkají, že prapůvodní motivací pro zrod této kynologické disciplíny bylo vymyslet zábavu pro psy bez průkazu původu, kteří se nemohou účastnit oficiálních akcí. Dnes asi stěží vystopujeme, koho a kdy poprvé napadla myšlenka zmenšit a obohatit koňskou parkúrovou sestavu překážek tak, aby byla vhodná pro závody psů. Pravdou je, že vznik tohoto nového odvětví kynologického sportu daroval psímu i lidskému společenství naprosto fantastickou zábavu a způsob vyžití.



Agility se dnes po celém světě věnuje obrovská spousta lidí a psů a každý den vznikají nové týmy. Přes pro nás dnes možná úsměvné začátky s dřevěnými překážkami a tunely vyrobenými z nejrůznějších materiálů většinou svépomocí, jsme se dostali do doby, kdy agility začíná být sportem na vysoké úrovni s řadou profesionálů ve svých řadách. Je samozřejmé, že stejně jako se postupně měnila pravidla a jednotlivé překážky až do podoby v jaké je známe dnes, stejnou měrou se vyvíjí také způsob a provedení běhů a zvyšují se i dovednosti jednotlivých týmů. Vývojových trendů jsme v historii agility zaznamenali několik. Od počátků, připomínající spíše výkony z oblasti poslušnosti, přes takřka coursingové tratě až k dnešním technicky poměrně náročným parkúrům. 

Dnešnímu agilitnímu světu částečně určuje směr a náročnost největší soutěžní klání tohoto sportovního odvětví, kterým je Mistrovství světa. Téměř každý rok se v souvislosti s tímto závodem a rozhodčími, kteří tam posuzují, objeví nějaký charakteristický prvek či prvky, které je nutné akceptovat a zvládnout. Tak byla například před několika málo lety vzkříšena již téměř zapomenutá překážka – stůl. Vzpomínám si velmi dobře na rozhořčení, které tato překvapivá zpráva mezi agilitní veřejností způsobila, nicméně nezbylo nic jiného, než v klubech oprášit stůl jako takový i dovednosti potřebné k jeho hladkému zvládnutí doma i na závodech. Popravdě osobně doufám, že postupně se tato závodnictvem i většinou rozhodčích pramálo oblíbená překážka ze závodního a tím i tréninkového agilitního světa zase tiše vytratí.


Naše české letošní kvalifikační závody na vrcholná světová klání zase byly takřka prošpikovány trojskoky, téměř každý kvalifikační běh tuto kombinaci skokovek obsahoval, nejčastěji ke konci sestavy, kdy psi jsou již unaveni. Trojskok stál občas do kopce, občas z kopce a někdy také hned po zatáčce či před zatáčkou. Kromě toho obsahovaly parkúry ty nejtěžší možné způsoby provedení a náběhy do slalomu, jaké si jen dokážete představit. Týmy, které nemohly nabídnout precizní zvládnutí těchto prvků, neměly pražádnou šanci na jakýkoli uspokojivý výsledek.

O tom, kudy se agilitní sport nejbližší budoucnosti ubírá, poměrně dobře informovaly parkúry kategorie Large letošního Mistrovství České republiky v agility. Mnoho týmů, které se účastní spíše menších závodů v okolí svého bydliště, bylo náročností tratí rozhořčeno a zaskočeno. Na světových závodištích se ale tento trend již objevil a řada rozhodčích se mu přizpůsobila. Ať už je náš osobní názor na tuto věc jakýkoli, opět nezbývá nic jiného, než sestavit svůj trénink tak, abychom dokázali i takto obtížnými kurzy provést své pejsky co nejlépe. Můžeme se na tuto současnou situaci dívat jako na problém anebo jako na příležitost a motivaci, naučit sebe a svého psího kamaráda zase něco nového.


Každý z vývojových trendů nese sebou své pozitivní i stinné stránky. Jeden čas se v agility hodně stavěly vzdušné jednoduché tratě, na kterých rychlost běhu chtivých psů dosahovala závratných výšek. Mnohé týmy si tak vystačily s několika málo agilitními dovednostmi a psi znali pouze jeden druh skoku – dopředu. Případné změny směru pak nejčastěji řešili prudkým stočením těsně po dopadu za překážkou. Tento způsob provedení otočky je však příliš velkou zátěží na pohybový aparát psa a možnost úrazu je zvláště u hodně temperamentních jedinců velmi vysoká. Pokud nový trend poslední doby pomůže psovodům začít skutečně pracovat na včasné informovanosti svých psů o změně směru a na dokonalém zvládnutí stranového skoku, pak zcela jistě přispěje k šetrnějšímu způsobu provedení agilitních běhů a omezení rizika úrazu.

Jaké by tedy agility příštích let mělo být? Myslím, že odpověď na tuto otázku asi nebude zcela jednotná, ale všichni se pravděpodobně shodneme na tom, že by mělo být vyvážené. Obtížnější technické prvky by měly být prostřídány běhavými pasážemi, ostatně ani ony samy o sobě nejsou pro mnohé týmy vůbec snadné. Věřím, že agility budoucnosti právě takové bude. Ve všech sportech světa se stále posouvají hranice a laťky o něco výše. Agility není výjimkou, přesto doufám, že obtížnost agility bude vždy stanovena tak, aby bylo možné si se svým chlupatým psím kamarádem tratě užít v dokonalé souhře a harmonii, bez ztráty rychlosti či radosti z běhu.


Blíží se konec roku, hlavní agilitní sezóna skončila a závody se přesunuly do sportovních a jezdeckých hal. Všichni teď máme více času o svém agility přemýšlet, plánovat, pracovat na své kondici a zlepšovat detaily. Přikládám dva tipy pro vaše zimní tréninková odpoledne. Sestavy nabízejí možnost procvičení často používaných kombinací bez velkých nároků na prostor a počet jednotlivých překážek. Snažte se, aby váš pejsek běžel po ideální dráze s co nejmenšími oblouky. V nábězích do slalomu a v rozlišovačkách ho nechte pracovat pokud možno samostatně. Když se něco nepodaří hned napoprvé, buďte trpěliví a věřte, že klidným opakováním a důvěrou se váš pejsek časem naučí zvládnout i ta nejobtížnější místa. Výcvik agility je učební proces, ve kterém některé kapitoly lze zvládnout velmi rychle a jiné vyžadují hodně času a pozornosti. 

 

Do nového roku a další agilitní sezóny přeji vše dobré vám i vašim věrným chlupatým kamarádům.