Měla-li bych jedinou krátkou větou vystihnout své vnímání agility, pak by má odpověď zněla - Agility není sport, je to diagnóza. Infikovaní lidé mívají shodné příznaky a procházejí stejnými vývojovými stádii této choroby. Jedním z nich je zvyšující se počet psů v agilitních domácnostech. Téměř každý, kdo propadne kouzlu tohoto sportu, dříve nebo později začne hledat dalšího psího partnera. Velmi často se to stává ještě v době, kdy první pes je dosud v plné závodní a životní síle. Důvody pro pořízení si dalšího psího závodníka bývají různé, avšak následky jsou shodné – agiliťákům počty psů rostou geometrickou řadou.
Mnozí z nás jsou věrni svému původnímu výběru a pořizují si další štěňata stejného plemene, takže za nějaký čas vypadá každá naše procházka se psy jako výlet psí rodinky či chovatelské stanice. Jiní naopak zatouží po psu zcela odlišné velikosti, vzhledu a naturelu. Ti, kteří to myslí se svým agility opravdu velmi vážně, pak často hledají štěně s osvědčeným sportovním původem takového plemene, které je od přírody pro agility lépe vybaveno.
Pořízení si dalšího psa má pro naše agilitní sportování řadu výhod. S každým novým zvířátkem rostou naše zkušenosti, zvyšujeme si svou dovednost a odbornost. To platí především u psů jiné velikostní kategorie, ale i když si pořídíme psa stejného plemene, bude mít nejspíše trochu jiné vlastnosti a způsob pohybu než ten náš stávající. Je tedy velmi pravděpodobné, že bude vyžadovat poněkud odlišné vedení a přístup. Budeme opět muset hodně přemýšlet jak ho nejlépe naučit tohle či tamto, jak se vyvarovat nám teď už známým chybám a možná zkusíme experimentovat i se zónami či skokovou technikou. Zkrátka čeká nás opět spousta práce a zábavy. A navíc je tu to obrovské napětí a velké dobrodružství, jaký agilitní závodník z našeho mladého psa asi jednou vyroste. Náš první pes příchodem nového psa také mnohé získá. Bude mít společníka a parťáka pro své psí hrátky a mnohdy se mu i trošku uleví, protože naše pozornost se s novým přírůstkem poněkud rozptýlí a jeho osobní sportovní výkony již nebudou sledovány až tak ostře a bedlivě.
Se dvěma psy si daleko lépe užijeme i agilitní závody. Dlouhé čekání na start se díky našim dvěma želízkům v ohni zkrátí na polovinu, a pokud se nám na trati něco nepovede, dostaneme ještě druhou šanci svůj omyl napravit. Prohlídky parkúrů rovněž dostanou nový, zajímavější rozměr, protože teď budeme vymýšlet dvojí způsob vedení, pro každého z našich psů šitý přesně na míru.
Nicméně vlastnictví druhého psa může mít i své stinné stránky a než začneme uvažovat o koupi nového štěněte, měli bychom se s nimi seznámit. Tak především dva psi znamenají dvojnásobné náklady na stravu a všechno ostatní, co vlastnictví psa sebou přináší. Zaberou dvakrát tolik místa doma, na pohovce, ve stanu, v autě, obtížněji se s nimi cestuje. Nemá-li poklesnout výkonnost staršího psa, bude odteď zapotřebí dvakrát tolik času pro trénink. Navíc štěně vyžaduje opravdu hodně pozornosti a péče o něj je časově velmi náročná. Zcela mylná je představa, že juniora zabaví starší pes a my se mu nebudeme muset věnovat tolik, jako našemu prvnímu psu, když byl štěnětem. Takto to nefunguje. Předpokladem dobré agilitní sportovní budoucnosti je skvělý vztah psa a jeho pána, a ten musíme budovat od nejútlejšího psího dětství.
Vybíráme-li další štěně, jaksi automaticky počítáme s tím, že bude nejméně tak zdatným závodníkem, jako je náš stávající pes. Může se ale stát, že napodruhé budeme mít smůlu a navzdory třeba i skrz na skrz sportovnímu původu, vyroste z našeho druhého psa pro agility málo zapálený či naprosto laxní jedinec. Zvláště pokud je náš současný pes výrazný talent, může být dosti obtížné vybrat znova alespoň stejně nadané zvíře. Mnohé sice lze dokázat zvýšenou motivací, laskavým přístupem a usměrněnými tréninkovými postupy, nicméně vše má své hranice, které možná méně nadaný pes nedokáže zdolat.
V každém případě je velmi důležité včas rozpoznat temperament, talent a nadání našeho nového psa a přizpůsobit jim agilitní výcvik. Musíme být opatrní, abychom trénink mladého psa neuspěchali a nevyvíjeli na něj příliš velký tlak. Může se to snadno stát, protože my už víme jak na to, agilitní slabikář už máme dokonale zvládnutý a tak občas chceme po našem mladém psu více, než je schopen unést. Jeho agilitní pokroky srovnáváme se starším psem, říkáme si, tohle je přece snadné, vždyť tohle se „Alan“ naučil během chvilky a úplně snadno. Nesmíme zapomenout, že každý jedinec je originál a každý má talent na něco jiného. Neuváženým a necitlivým přetěžováním bychom mohli hodně pokazit.
Zvláště náročným obdobím je pak samotné zahájení agilitní kariéry mladého psa. Jen málokdo dokáže nesrovnávat a nehodnotit úspěchy a nezdary našich dvou psů. My lidé máme tendenci na to špatné zapomínat, takže většinou si sportovní začátky našeho prvního psa poněkud idealizujeme. V dobách našich prvních společných agilitních závodních zkušeností nám většinou stačilo ke spokojenosti, když jsme se jakkoli či bez velkých zádrhelů dostali až do cíle. Nedostatky, které dnes tak ostře vnímáme, nás v té době vůbec nerozladily. Dokonce jsme je ani nedokázali rozpoznat. Buďme tedy k případným začátečnickým chybám našeho juniora shovívaví. Vždyť jako ostřílení závodníci už mnohem lépe víme, co je v agility opravdu důležité – týmová spolupráce a dobrá nálada obou členů týmu. S tímto postojem a trpělivostí dokážeme mnohé. V agility není hezčího období, než když sledujeme, jak vedle nás roste nadšený psí agilitní závodník, jak se získanými zkušenostmi mění a vyzrává.
Mezi pejskaři se často říká, že nejlepší pes je ten první, že jakmile si pořídíme dalšího, už nikdy nebude mít k nám tak kvalitní vztah a nebude tak dobře vycvičen. Jakožto majitel čtyř psů si troufám tvrdit, že v agility toto pravidlo neplatí. Agility je především hra a ti, kteří se tomuto sportu věnují, psi i jejich páníčkové - si rádi hrají. Pokud věnujeme svým psům dostatek času, nestrádají ani ve větší skupině. Psi mají agility opravdu rádi, a jak rostou naše handlerské a trenérské zkušenosti, zlepšují se i jejich výkony.
Dnešní tréninkový parkúr nabízí několik situací, kde si procvičíme dokonalé stažení psa kolem bočnice. Zajímavý je také náběh do slalomu a klasická, hojně se vyskytující rozlišovačka tunel-áčko. Důvěřujte svému psovi a nechte ho v těchto místech pracovat maximálně samostatně. Hledejte originální řešení a způsoby vedení, buďte odvážní. Tréninky jsou místem, kde je prostor i pro případné omyly, vždyť chybami se člověk učí a pro psa to platí nepochybně také. Na sestavě překážek si najděte i další sekvence a zvláštní pozornost věnujte prvkům, které činí vašemu či vašim pejskům větší potíže.
