Článek vyšel v časopisu Pes přítel člověka 2009/10

Často na trénincích i na závodech slyším stížnosti zoufalých psovodů, že jejich psi nechtějí dělat zóny, nezvládají náběhy do slalomu a mají vážné potíže s rozlišovačkami. Na tréninku to ještě většinou jakž takž jde, ale na závodech to vypadá, že pes o zónách v životě neslyšel a chyby při těžším náběhu do slalomu či při kombinaci tunel-áčko a podobných sestavách, jsou zcela pravidelné.
Vezmeme si to tedy pěkně popořádku. Proč náš pes nemá spolehlivé zóny? Vždyť zpočátku tréninku dělal zóny poměrně ochotně a vypadalo to velmi nadějně. Ale už po pár závodech je najednou z ničeho nic začal skákat. Jakoby všechno, co jsme ho o zónách naučili, zapomněl. Odpověď, proč tomu tak je, najdeme u sebe. Zóny jsou totiž vizitkou naší poslušnosti a vytrvalosti (stejně je tomu i s odložením na startu). Opravdu nemám na mysli poslušnost psa, nýbrž jeho psovoda. Při nácviku, trénování a provádění zón je nezbytně nutné přesně dodržovat určitá pravidla. A s tím má většina lidí problémy.

 

I když jsme zkušení agiliťáci a dokážeme správné zóny dobře naučit, přesto nemůžeme říci, že jsme s prací na nich hotovi. Jejich spolehlivost se totiž často mění ve chvíli, kdy spolu se svým psíkem propadneme agilitnímu kouzlu naplno a snažíme se běžet parkúrem maximální rychlostí. Psa pak zpravidla ze zón vypouštíme čím dál tím dříve nebo se spokojíme s méně precizním provedením. Většinou to netrvá příliš dlouho a náš psí partner nabude pevné jistoty, že existují dva druhy provádění zón – tréninkové a závodní. V tu chvíli máme již vážný problém, budeme muset svého čtyřnohého kamaráda znova přesvědčit, že na závodech i doma platí pro zóny stejná pravidla.


Každý, kdo se zúčastnil agilitního závodu mi potvrdí, že zde není právě snadné rychle vyhodnotit, zda byla zóna dobře provedena. Je skutečně velmi obtížné ve zlomku sekundy rozpoznat, zda se pes na zóně zachoval tak, jak by měl, což platí především pro sbíhanou zónu. O něco snazší je situace u zastavovaných zón, kde ovšem zase dosti často psovodi zapomínají na vypouštěcí povel. Je jasné, že po pár takto hekticky provedených překážkách se psi na závodech vypouštějí ze zón sami či reagují na sebemenší pohyb psovoda. Pokud se nám stane, že jsme nepostřehli včas, že zóna nebyla kvalitní a psa jsme pustili bez opravy na další překážky, ještě není všechno ztraceno. V agilitním parkúru jsou většinou na trati tři zónovky, je tedy zapotřebí si alespoň na dalších z nich pohlídat kvalitní provedení i za cenu ztráty času. A pak samozřejmě v dalších bězích zaměřit svou pozornost na správné překonání všech zónových překážek a jakýkoli drobný nežádoucí prohřešek nekompromisně opravit.



Zásadním pravidlem tedy je: Ať už učíme zastavované nebo sbíhané zóny, ať jsme na trávníku za domem anebo v agilitním závodě - pes vždy musí dostat jasnou informaci – Teď to bylo správně, Ne, teď nejsem spokojen. Velmi důležitý je také způsob, jakým chybu opravujeme. Často vidím, že psovodi pouze vrátí psa na zónu, čímž v něm zakrátko vypěstují nežádoucí dovednost, která se dosti těžko odbourává - po nesprávně provedené zóně pes rychle couvne zpět, aby zaujal předepsanou polohu. Je pochválen a běží se dál. V závodě však rozhodčí takovýto pohyb posuzují jako zpětný chod na překážku a klasifikují ho diskvalifikací. Pro zdárný vývoj nácviku a upevňování zón je při nesprávném provedení zóny nezbytně nutné vždy absolvovat celou zónovou překážku znova od začátku, což platí pro tréninkové prostředí stejně, jako pro závodní.
V poslední době se v parkúrech čím dál tím častěji vyskytují složitější technické prvky, jako jsou obtížné náběhy do slalomu či důvtipné rozlišovačky s tunely apod. Nejčastějším důvodem, proč tyto situace týmy nezvládají je, že psovod prostě nevěří, že by jeho pejsek mohl těžkou kombinaci zvládnout a zoufale se mu snaží v tomto místě nějak pomoci. Jenže nervozita, obavy a nerozhodnost se podepíšou na pohybu a výrazu těla člověka tak výrazně, že pes jen stěží dokáže rozluštit, cože se mu to vlastně snažíme říct.

Problém lze odstranit důkladným tréninkem. Asi se mnou budete souhlasit, že pes je mimořádně bystré a inteligentní zvíře. Přesto mnoho psovodů vůbec nezkusí naučit svého psa pracovat na parkúru samostatně. Ale věřte mi, že pejsek každé rasy zvládne zcela sám a bez naší pomoci jakýkoli náběh do slalomu a rovněž tak dokáže podle názvu bezpečně rozlišit jednotlivé překážky. Záleží jen na nás, jestli budeme věnovat dostatečné množství času tomu, abychom našeho psího kolegu tyto užitečné a mnohdy téměř nezbytné dovednosti naučili. Je samozřejmé, že svému čtyřnohému partnerovi na závodní i tréninkové trati poskytneme veškerou pomoc, která v daném místě přichází v úvahu. Jednoznačný pohyb našeho těla určitě dokáže mnohé, nicméně pokud náš pes ví, co znamená slalom, tunel či áčko, bude mít v obtížných místech parkúrů o mnoho méně práce a jeho běh bude plynulejší a rychlejší.



Dnešní tréninkový parkúr je z letošního druhého kvalifikačního závodu pro výběr reprezentace v Opavě. Autorem je mezinárodní rozhodčí Tomáš Glabazňa, který ve své trati důkladně prověřil souhru týmů a samostatnou práci psů. Pokud se vám nepodaří zvládnout tyto opravdu obtížné prvky hladce a bez potíží, zkuste problémovou sekvenci zjednodušit úpravou vzdáleností a postavení překážek. Postupně se pak vracejte ke skutečnému stavu a dopřejte svým psům dostatek času, aby se tak s náročnými situacemi dokázali vyrovnat sebevědomě a bez ztráty tempa.